Vítací typ
Jsem jednoznačně vítací typ. Ovšem aby bylo vítání, musí být napřed loučení. Nejdřív jsem se teda loučila s létem, abych mohla na hvězdárně v Ondřejově přivítat podzim, a potom jsem vypravila Fanču do Chorvatska, abych ji mohla dneska se vší parádou přivítat na rodné hroudě. A průběžně jsem pózovala pro jednu prestižní fotogalerii.
Ale popořádku. Je stále tak pěkně, že mi úplně uniklo, že podzim je tu. Normálně mi to zavčasu připomene Fanča, protože na astronomicky významná data spolu vyjíždíme do Ondřejova, jenže letos bylo všechno jinak. Fanynka podzim vítala u moře a já musela na hvězdárnu sama. O pár dní později a bez foťáku.
Ač jsem byla na Fanču trochu naštvaná (celý týden mě prostřednictvím webu drásala obrázkama, které já znám jen z pohledů), nemohla jsem jí nepřivítat. Nakonec se ukázalo, že i v tomto případě idylické fotky nemluvily tak úplně pravdu… Fanča byla celý týden nucená lézt do vody (navíc slané vody!), koukat na kočku z vodítka a bylo jí dokonce předvybíráno, s kým se smí a s kým nesmí kamarádit! Není divu, že dnes – v rodných (suchých, chladných, plných pochutin a důvěryhodných kamarádů) Horoměřicích – byla jako urvaná ze řetězu. Nevím jak ostatní, ale takhle já Fanču žeru. Krásné fotky z dnešní procházky najdete u Fanči na webu, ty výrazně horší pak u nás.
Kdo mě zná, ví, že pěkná to já jsem. Jenže málokdy je to přes nánosy bláta a v rychlosti mých pohybů vidět. Hodné Qwandoyky to ale nevzdaly a léta se pokoušely zachytit mou krásu. Výsledek jejich snažení najdete v jejich zbrusu nové fotogalerii. Děkuju!