Čau, jsem Moon
Taky se vám zdálo, že je Honey smečka dost konzervativní? Pomalá, tichá a úzkoprsá? Prostě taková zaprděná? Už není! Během dvou dnů se mi je podařilo pořádně rozpohybovat. Zotročila jsem si všechny a nejvíc Honey. Zabrala jsem všechny pelechy, misky i web, naučila Honey hlídat a dvounožcům jasně naznačila, že časy se mění.
Babičku Moniku jsem poprosila, aby novou smečku dopředu nestresovala a tvrdila jim, že jsem andílek v kožichu ridgebacka. Cestu do Prahy jsem ještě hrála smluvené divadélko – z Liptova by mě možná vrátili, ale po deseti hodinách v autě už ne, a to mi bylo víc než jasný. Trochu jsem se prospala a pak rozpoutala peklo.
Jako první jsem se „postarala“ o Honey. Vím z domova od sourozenců, že nejúčinnější je zákus do třísla, ucha a čumáku. Když jsem se koukala v telce na Rockyho, vyposlechla jsem toto: „Rocky, najdi si slabé místo protivníka a na to zaútoč.“ Honey si při hrabání strhla pátý dráp na přední pacce a já nepotřebovala moc času na odhalení této slabiny. A řeknu vám, zákus do toho místa je efektivnější než opravdová slabina. Další, co na Honey platí je, že čeho se dotknu a do čeho kousnu, toho už se nedotkne ona. Je celkem fuška oběhnout rychle obě misky, ocucat dvě kostičky i mrkve a naflusat do všech misek s vodou, ale stojí to za to. Už se trochu krotím, protože je mi to blbý, ona je Honey dobrák. Všechno pokorně snáší a ještě i hlídá celou zahradu, aby mi někdo něco neudělal. Je pro každou srandu, takže na spolubydlící jsem měla fakt kliku.
S dvounožcema nemám zatím slitování veskrze žádný. Ve dne toho moc nenaspím, abych jim nedala prostor pro regeneraci. Třeba dneska se mi povedl double majstrštyk. Panička pozvala na oběd pár příbuzných, prý „přijďte na dvanáctou“. Byla jsem hodně… říkejme tomu třeba „aktivní“, což způsobilo, že ve dvanáct byla hotová jenom polévka. Pak jsem se fikaně uklidnila a panička si vyslechla, že tak hodný štěně má a vymlouvá se na něj, že nic nestíhá. Ještě lepší to bylo s páníčkem – ráno jsem vyběhla na zahradu, bylo pěkně po dešti. Vlítla jsem pod první keř a začala hrabat. Když mě odlovil a umyl, podařilo se mi prošmiknout nedovřenými dveřmi a rychle znovu do bahna. Sice mě znova chytil a umyl, ale já měla svoje vrcholný číslo vychytaný do detailu – když šel umýt vaničku, vzala jsem jeho zabahněný pohorky a donesla je do obýváku na koberec.
Tak zatím čau, ale nebojte – ještě o mně uslyšíte! Fotky jsou v galerii. ;-)