Dvounožci rozhodli, že si Moon v rámci socializace musí zvyknout i na Prahu a pražský byt. Jupíííí!!! Už jsem se bála, že nikdy neuvidím Hradčany, milované křeslo, nejlepší kamarádku Endy, zdravotní matrace a nové peřiny. A tak panička vyprala obojky, odbahnila čumáky a z nás se na čas stala městská děvčata.

Moon si zvykla překvapivě rychle. Mé dosavadní pražské jistoty vzaly zasvé ještě rychleji… Na (kdysi moje) křeslo se vydrápe, do postele taky, novým peřinám ucucala všechny rohy, Pražský hrad považuje za „divnou boudu“ a vždy veselá Endyna kvůli Muňovi trpí ztrátou chuti do života.

Ještě horší je ale naše sociální postavení v městské společnosti. Tam, kde bydlíme, není zvykem mít víc než jednoho psa (ideální variantou jsou kapesní provedení). V našem okolí jsou jen dva „podivíni“ – paní s bulteriérkou a pán s výmarákem, jimž se přihodilo toto: bulinka se zamilovala do výmaráka a bez vědomí dvounožců si s ním upletla tři bulíkohaře. Dva zůstali doma s matkou, třetí byl povinně přidělen otci. Mimina vyrostla do velikosti statných ohařů s bulteriéří hlavou v barvě black and white a vláčí spolu se svými rodiči za sebou pána (to ještě jakž takž jde, má přeci jen dva) a paní (jen si představte 100 kilo vpředu, 40 na konci třech vodítek). Tyto dvě smečky vzbuzují lítost i opovržení. A pak jsme tu my. Dobrovolně si pořídivší dalšího psa (že bude kapesní, asi nikdo nečeká, když už teď má tlapy větší než já). Během první procházky jsme tolikrát odpovídali na otázku „Co vás to jenom napadlo?!“, že jsme na konci nechávali Moon, aby odpovídala po svém, zákusem do achilovky.

Takže tímto sdělujeme všem, že Muňo je chtěným a plánovaným přírůstkem do rodiny!

Co na tom, že já jsem do plánovacího a chtěcího procesu nebyla přizvána. :-)

Pár fotek je v galerii:

Galerie Týdenní report s pořadovým číslem II.